Znáš to. Ten pocit. Chceš ho konečně zažít a zároveň z něj máš takový hrozný strach.
Bojíš se ho. Bráníš se mu jak jen můžeš, lžeš si, lžeš i okolí. Když se o něm začne mluvit, zatvrdíš se. Ten pocit se tě přece netýká.
Ale ano, týká.
Když se přiblíží a ty si už nechceš lhát, připustíš si ho. Ale jen v tak malém množství , že to ani nemělo cenu. A dále si namlouváš, že tě ten pocit nepotkal. Namlouváš si, že si ho jen namlouváš. Je možné, že z té samoty je ti tak úzko, že hledáš únik kdekoliv. Ale trápíš se pořád. Buď se trápíš ze samoty, nebo z nejistoty, pak z potvrzení a dále z odmítnutí i namlouvání si věcí, které nejsou.
Trápíš se kvůli růžovým brýlím, které sis už nikdy v životě nechtěla nasadit.