Je pondělí 12. července 8 hodin ráno a mně zvoní budík. Vstávám a má první cesta vede do obývacího pokoje, kde zapnu počítač. Nejsem závislá na internetu, ale dnes odjíždím na týden mimo civilizaci a není jisté, zda-li se vrátím zpět bez závažného rozumového poškození.
Autobus jede v 12:39 ze Zvonařky, v 12:42 je na Úzké, pak mám 8 minut na to, abych se dostala na ÚAN Zvonařka (sice nevím, co to ten ÚAN je, ale tipuji nějaký úřad), další přestup mě čeká v Pasohlávkách a v 13:54 konečně konečná - Drnholec. Cesta je dlouhá 45 km a trvá 75 minut, takže Kinedril si brát nebudu. Stejně doma žádný nemáme.
Původně jsem si chtěla vzít jen tašku přes rameno, ale mám o něco víc věcí, tak tašku strčím do igelitky, další kabelku si vezmu přes rameno a hurá ven. Samozřejmě poslechnu své rodiče a vyrazím dřív, nejsem si totiž úplně jistá, jak se na Zvonařku dostanu, ale nějak se to poddá.
Nepoddalo se to. K Tesku jsem se dostala bez potíží a dokonce vidím ceduli, že jdu správně k ÚANovi, takže mířím do Vaňkovky. Pokud se nemýlím, tak mám projít Vaňkovkou a budu u autobusu. Jistě nikoho nepřekvapí, že jsem Vaňkovkou prošla a vynořila se na úplně opačném konci než jsem měla. Nevadí. Na Zvonařku musím dozadu, přejdu silnici bez přechodu, který kdysi byl (vzhledem k tomu, že jsem přes něj v dávných dobách přecházela s Ananasem, tak být musel) a vydám se pochybnou ulicí až dojdu na jakousi křižovatku.Prvně jsem ze sebe ještě udělala blbečka, když jsem přešla přes přechod a hned se zas vrátila zpátky, ale třeba si toho nikdo nevšiml.
Autobusy kolem mě jezdí sem a tam a já odhodlaně kráčím se svou igelitkou dál. Za chvíli ovšem zjišťuji, že na Zvonařku se asi jen tak nedostanu, proto se vracím zpět na Úzkou (ta je u Vaňkovky). Je 12:39 a já netuším odkud ten autobus vlastně jede. Takže nezbývá nic jiného, než se někoho zeptat. Třeba toho pána, co je pracovníkem DPMB nebo IDOS. Jenže si nejsem jistá jestli je ÚAN skutečně úřad, čili vytáhnu papír s vytištěnými odjezdy a má otázka zní: "Prosím vás, jak se dostanu sem?" Přitom můj ukazováček ukazuje na Brno"ÚAN Zvonařka. Je to moje jediná naděje, čekat další 2 hodiny se mi nechce. Milý pán mi řekne, že mám projít Vaňkovkou a jít pořád rovně, vevnitř aspoň nebude takové vedro. Nyní jsem pochopila svůj omyl. Teda svůj, jak jsem mohla vědět jakým směrem projít?
Nastává další komplikace, mám asi 5 minut a těch autobusů
tady stojí asi miliarda. Někde by tady měli být informace, jenže kde? Ptám se nejdřív jednoho pána a potom pána, co má na zádech nápis SECURITY. Pán je to starší a tudíž pomalejší a já mám asi 2 minuty. Pošle mě na informace a ukáže mi směr. Už vím, kde jsou. Opět chyba, pouze jsem si myslela, že vím kde jsou. Z mých informací se vyklube restaurace. Naštěstí si všimnu informační tabule a zjistím, že můj autobus odjíždí z nástupiště H 37 (možná to bylo G, už si to nepamatuju, ale v té chvíli jsem to věděla). Písmeno jsem našla bez problémů, ale to číslo. Tady je 34, tady 35, tady 36 a pak, místo 37, 38. Asi 100 - 150 metrů ode mě stojí autobus, jenže číslo je ve tmě, nepřečtu ho. Jdu k němu a ano, nějaký pitomec se rozhodl, že 37 umístí až na konec světa a autobus začíná startovat. Miluju běh s igelitkou asi ve 40°C vedru s černou košilí, která mi padá z ramene (mám pod ní ještě bílé tričko, takže veřejné pohoršení nehrozí). Autobus jsem stihla. Ptám se kam jede. Do Drnholce ne, ale v Pasohlávkách staví, takže je to on. Koupím si jízdenku za 40 Kč a usadí se v přední části autobusu. Zvracet snad nebudu.
Za chvíli si tím už nejsem tak jistá, ale s bonbonem v puse a s MP3 v uších to zvládám. Volá mi maminka, na otázku jestli ten přestup zvládnu, odpovídám teď už ano. Vidím ceduli, z které bystře a dokonce správně usoudím, že Pasohlávky jsou vpravo. Autobus jede rovně, ale vzápětí staví na zastávce Pasohlávky, rozcestí Iváň. Chci se ještě řidiče přeptav, kam mám jít, když jsem nastoupila, tvrdil, že musím přejít k benzínce, ale řidič otvírá zadní dveře, takže radši rychle vystoupím a on rychle odjede. Mám asi 17 minut, jediná benzinka, kterou vidím, je ta známá barevná ve tvaru zámku a je daleko. Tam nepůjdu. Zamířím do boudy a hle, jízdní řád. Název zastávky sedí, číslo autobusu též a dokonce i čas odjezdu. Jsem tu správně. Asi se řidič spletl. Vyjdu ven, zastávka je na znamení, čili musím zamávat.
Kolem mě jezdí auta a někteří se na mě dívají jak na atrakci. Ááá, autobus, ale jede rovně, ve směru cedule Pasohlávky, zastavuje a pak odjíždí. Beze mě. Podle mobilu by měl můj autobus jet až za 5 minut, ale nejede. Zmocňuje se mě neblahá předtucha, když vidím, že tam, kde autobus zastavil, je nějaká benzinka. Modrá. Čekám do 13:45 a nic. Hodiny na mobilu jdou pozadu, akorát jsem nevěděla, že o tolik. Sbírám odvahu a jdu k modré benzínce. A tu je zastávka. Se stejným názvem, stejným číslem autobusu a stejným jízdním řádem. Já někoho zabiju!! Kterej blbec vymyslel dvě zastávky se stejným názvem, stejným jízdním řádem, na které jezdí stejný autobus, ale jezdí jen po jedné a to po té, na které jsem samozřejmě nestála!!!!
Teď mě čeká asi 16 km pěšky. V dálce vidím věžičku, to budou Pasohlávky, takže touto silnicí rovně. Cestou volám babičce, jenže nemám kredit, můžu jen rychle prozvonit a nepochybuji o tom, že budou všichni na zahradě. Naštěstí byla Hanička vevnitř. Vypovím babičce křivdu, která se mi stala a babička, která si právě myla hlavu, slibuje, že pro mě přijedou. Jdu tedy dál, ty Pasohlávky jsou dál než jsem si myslela. Někoho bych stopla, ale nejsem sebevrah. V postupně děravějících pičutkách, kraťáscích, bílém tričku a černou košilí s krátkým rukávem a kapucí kráčím po asfaltové cestě. Je vedro, jsem zpocená a cestou nadávám na všechno možný. Třeba na toho blbečka v kamionu, co na mě troubil a mával. I když, teď mě napadá, možná to nebylo na mě, chvíli po něm projel opačným směrem další kamion, třeba ho viděl, ale zdraví se kamioňáci tak jako řidiči MHD? A navíc by asi musel mít fakt dobrý zrak. Čert to vem, asi po jánevímjakdlouhédobě vidím ceduli Pasohlávky. Sláva! Projdu jimi až na konec a to už vidím auto, které jede pro mě. A řídí babička. Vyčerpaně nasednu a pustím se do nadávání na toho magora, co vymyslel dvě stejný zastávky. V kuchyni, kde vyčerpaně piji vodu a babička začíná s celotýdenním nemášhladněcotinachystámvemsiněconajídlo, se ptám, co je to ten ÚAN. A hned si odpovídám. Není to něco ve stylu Ústřední Autobusové Nádraží?